Ironické. Ano, takové to je... Dnes mi jeden můj přítel popisoval, že vždy, když si  má užít něco doopravdy krásného, co se mu právě děje, to nedokáže - a to právě protože potřebuje sdílet tu radost s někým... Což je vlastně strašně milé :-)

Ale co ti rezervovanější, kteří si neužijí krásno, protože se bojí, že to bude strašně rychle pryč..

Co ten strach z prvního stupně zš, že vždy když jsem nechtěla aby bylo pěkně a my nemusely ven na tělocvik, říkala jsem "jojo, já se na ten dnešní tělocvik venku tak těším!!" abych "přelstila to /něco/ co o tom rozhoduje. Aby si /to něco/ myslelo, že chci ven a tak PRÁVĚ PROTO začalo pršet. A proč to vždycky vyšlo?